Kontaktér Viktor Petrovič Kostrykin z Ruska a ptačí mimozemšťané

Kontaktér Viktor Petrovič Kostrykin z Ruska a ptačí mimozemšťané

NOVĚ OTEVŘENÝ ČLÁNEK PRO VÁS (28. dubna 2017):

Viktor Kostrykin je jedním z neznámějších a prověřených kontaktérů UFO. Jeho kontakty potvrzuje mnoho předních výzkumných pracovníků – ufologů v Rusku i na celém světě. Viktor Petrovič byl členem a mluvčím mezinárodní konference „Dialog s vesmírem“, která se konala v Německu v roce 1990 a byl také mluvčím Světového kongresu UFO, který se konal ve Spojených státech.

Viktor vypravuje:

Až do roku 1962 jsem pochyboval o existenci UFO, dokud jsem ho jedné letní srpnové noci neuviděl. Stalo se to asi ve 22 hodin, v obci Blagověščenka, v Prochladněnském okresu v Kabardinské oblasti. Při pozorování družic jsem najednou uviděl velmi jasně zářící bod první hvězdné velikosti. Rytmicky měnil jas a bez záblesků proletěl po obloze severovýchodním směrem, podle hlavního kavkazského hřebene, velmi podivnou klikatou cestou. Objekt byl rychlý. Nezapadal do našeho pojetí fyziky, měnil směr přesně v pravém úhlu. Jakýkoli pozemský objekt by byl při téhle rychlosti a změnách směru zničen. Jako by pro něj neexistovala žádná setrvačnost. Pokud by však neměl setrvačnost, neměl by mít ani žádnou hmotnost, ale pokud není hmotnost, není ani čas! Kupodivu, všechno to bylo neobvyklé a tajemné. Objekt jsem sledoval asi 5-7 minut.

Byl jsem tehdy stár 33 let. Od té chvíle jsem začal výzkum, analýzy a nová pozorování, která jsem spojil s mou jinou prací a pozorováním, následně pak s nejneuvěřitelnější událostí, která podle mého mínění vedla k sérii dalších událostí a nových záhad.

Vzpomněl jsem si na své dětství v Blagověščensku a na moji babičku, která mi řekla, že před revolucí viděla, jak kolem Nalčiku létaly ohnivé koule.

Stále častěji jsem pozoroval hvězdnou oblohu. Začal jsem počítat svá pozorování UFO. Podle mých předpokladů je také pozorovaly desítky dalších lidí, pak stovky, tisíce a dokonce možná desítky tisíc lidí. Často jsem organizoval výlety do hor za účelem pozorování. Byly to skupiny nepřipravených pozorovatelů, vytržených z města do lůna přírody. Bylo to velmi zábavné, většina z nich preferovala posezení u ohně nebo rybaření a pozorovala splávek, než aby se podívala na oblohu. Proto jsem nakonec raději chodil sám. Nemohu říci, že jsem při tomto dobrodružství necítil strach. Nicméně jsem nepomýšlel na nějaké nebezpečí. Stalo se to v noci ze 6. na 7. července 1968.

Došel jsem do horské vesnice Chuštosyrt v Čegemské soutěsce. Chuštosyrt znamená v překladu Chuštovův kopec – hřeben. Od vesnice jsem stoupal na horské louky s Čegemskými vodopády. Proč jsem si vybral tuto oblast? Protože jsem v této části oblohy často viděl UFO. Pozdě odpoledne jsem si ulehl do kupky, ze které se šířila příjemná vůně čerstvého sena. Je to koneckonců bezpečnější a pohodlnější, když můžete ležet na zádech a zkoumat tak celou oblohu. A hvězdy jsou úžasné!

O případném kontaktu se mi samozřejmě ani nesnilo. Jen jsem se nepřítomně díval do hlubin vesmíru. Samozřejmě, že jsem očekával, že něco uvidím, pokud budu mít štěstí, abych si ještě jednou potvrdil své předpoklady. (Dokonce jsem tehdy začal zakreslovat trasy UFO na mapu republiky a vytvářelo to zajímavé vzory).

Stalo se to asi ve tři hodiny ráno. Najednou jsem uviděl strmě padající neobyčejně jasný meteorit. Poté jas zmizel a dále pokračoval jeho pád s doprovodem kouřové stopy. Překvapeně jsem vstal s omráčenýma očima, posadil se na kupce sena a čekal, co se stane. Bylo ticho, přesto jsem však zpozorněl. Pak jsem docela blízko, v místě malého hájku, zpozoroval strašidelný výjev. Ve vzdálenosti asi 100-150 metrů jsem viděl něco, co vypadalo jako hořící člověk, který tam jen tak tiše stál. Okamžitě jsem sklouzl z vrcholu své pozorovatelny a vzal do zaječích. Myslel jsem si, že bytost vypadá jako Almast, v Kabardiji to znamená lesní muž nebo Yeti. Rychle jsem došel k závěru, že to asi byla naše technika, když začala hořet a tato nehoda zasáhla dřímajícího Almasta, a já budu muset o tom všem vypovídat. Ve spěchu mne napadlo, že tam možná někdo ukryl petardy.

Ale cosi mě zastavilo. Horlivost mě opustila. Nemohl jsem pohnout nohama ani zvednout ruce. Nic mne však nebolelo, ani žádné mravenčení. Vlasy na hlavě mi vstávaly, stejně tak po celém těle, jako elektricky nabité. Tvář mi pokryl studený pot, srdce bilo zrychleně, ale vše jsem jasně vnímal. Brzy mě přešla strnulost i strach. Namísto toho jsem cítil mimořádnou lehkost po celém těle. Slyšel jsem, že někdo volá mé jméno, jako by volal o pomoc. Za vrškem stál na prostranství obrovský diskovitý objekt, zřejmě kovový a mimozemského původu. Byl světlé barvy a podél obvodu svítila okénka.

Přibližoval jsem se k objektu a zjistil, že to nejsou okénka, ale kruhová ústí nějakých trubek. Nějaké iluminátory – podle našich zvyklostí – tam absolutně žádné nebyly. Trubky ústily dovnitř objektu a vyzařovalo z nich jakési zvláštní mléčné světlo, pokračovaly směrem ke středu objektu, jako paprsky z náboje na ráfek kola. Podivné světlo se místy ohýbalo, jako kdyby ho ovlivňovalo magnetické pole. Vznikal tak dojem, že kovový objekt je jakoby obalen ve světle.

Čekala tam na mne bytost podobná člověku, až na několik rozdílů. Na jeho stříbřité kombinéze probíhaly zářící plaménky, které pak vyhasly. Bytost měla ruce s pěti prsty, dvě nohy, atd. Vysoká byla asi stejně jako já, možná o něco vyšší. (Později mi vysvětlili, že osobu, kterou vidíme za podobných okolností, vnímáme ve zkreslené podobě, neboť jejich skutečná výška je asi 6 metrů. Mohou dokonce komprimovat prostor, nebo ho naopak rozšiřovat). Oblečení bylo světlé, z hlavy a rukou vyzařovala jakousi záři, zvláště patrné to bylo vně lodi. Měla štíhlou postavu, normálního vzhledu a pomalé, takřka majestátní pohyby. Takoví lidé nemají rádi, když hlasitě mluvíte a máváte u toho rukama. Mnohokrát mi říkali: „Mluv potichu a nemávej rukama.“ Bytost mi pokynula gestem, abych vstoupil.

Přešel jsem přes práh, kde končila všechna naše pozemská moc a možná i náš trojrozměrný prostor. V tomto úseku (lodi) bylo tepleji, než v této době na horské louce. Šel jsem po něčem měkkém, co tlumilo kroky. Světlo uvnitř stroje bylo jemné, nevypadalo jako elektrické nebo naše denní světlo. Žádné ostré stíny v místnosti nebyly. Světlo se podobalo spíše přirozenému dennímu světlu, vyzařovanému shora nějakým mléčným zdrojem, který jsem neviděl nebo si to nepamatuji. Uvnitř stěnových panelů byly pulty s blikajícími barevnými kontrolkami. Nábytek nebo jiné předměty vystupovaly z podlahy a ze stěn nebo v nich mizely. Na stěně nebyly žaluzie nebo rolety, ale stěna se mohla rozevřít a objevila se obrazovka, jak jsem mohl vidět.

Zde jsem si všiml ještě několika dalších postav, bylo jich celkem pět. Všichni byli oblečeni stejně a byli si podobní jako dvojčata. Označil jsem si je velkými písmeny. Byli si vědomi svého postavení. Snažil jsem se vyjadřovat svoji radost, při pohledu na tak nepředstavitelné okolí. Hlavy měli větší, v přední části protáhlé. Tváře jsem považoval za sympatické, ale byly nějak zvláštní. Ihned jsem měl dojem, že když se na mne dívají, tak vědí, na co myslím.

Necítil jsem žádné nepřátelství nebo zvědavost z jejich strany. Nejvýraznějším rysem byly jejich oči. Byly velké a šikmo vsazené. Zdálo se, že vidí stejně dobře dopředu i na strany. Tento širokoúhlý rozhled mě velmi děsil. Možná, že byl nutný při nadsvětelných rychlostech. Naše vidění je pravděpodobně méně dokonalé. Žádné závěry jsem však z toho nedělal. V jejich vzhledu bylo na první pohled něco ptačího.

«

«

«

Na hlavě měli jakousi pokrývku, vypadající jako ze zlata a drahých kamenů, která zepředu vypadala jako tubetějka a zboku jako letecká helma. Možná to byl aparát pro přenos myšlenek na dálku. Brzy jsem ku svému velkému překvapení zjistil, že na oděvu nemají žádné označení, žádné švy ani záhyby, je bez knoflíků, zipů nebo spon, pouze něco jako záložky měli na koncích rukávů a kalhot, na krku a na opasku. Oblečení bylo bílé a lesklé. Podrážky měli silné jako naše mechovky. Ostatního oděvu jsem si nevšímal. Vlasy měli krátké, zdá se šedivé, i když neměli žádné vrásky a vypadali velice mladě.

Představil jsem se sám. Řekl jsem, že jsem Kavkazan od Donu a patřím k původním obyvatelům. Vzápětí jsem dostal odpověď, že na Kavkaze jsou jen čtyři původní národnosti, a že ostatní jsou přistěhovalci nebo smíšené rasy. Všechny je vyjmenovali. Použili jejich původní jména a připomněli mi etnikum Svanové, kteří se sami označují za původní. Znali i polohu každé skupiny, já sám jsem to neznal.

Silný dojem na mě udělal jejich jedinečný vzhled a ladnost pohybů, jakási přirozenost a účelnost, vzbuzující důvěru. Při rozhovoru s člověkem používali zřejmě telepatii, protože jsem slyšel jejich řeč uvnitř své hlavy. Zkoušel jsem si dlaněmi a prsty zakrývat obě uši a kroutit hlavou všemi směry, slyšel jsem je však stále. Směr zdroje zvuku byl stabilní a neměnil se při změně polohy hlavy. Otázky jsem pokládal svým jazykem, diskrétně a tiše. Odpovědi následovaly zřetelné, jasné a bez zbytečných slov, plynně v současném ruském jazyce. Za účelem ověření toho „zvonění“ v hlavě jsem se zeptal, zda mohou mluvit kabardinsky nebo německy. Nato vznikl tento dialog:

„Ty znáš dobře tyto jazyky?“

„Ne.“

„Pak mluv rusky. Pro nás neexistuje žádný jazykový problém.“

Nerozlišovali vykání a tykání, ale vyjadřovali se velmi zdvořile a korektně. Měli mladý hlas, lišící se barvou – a ve způsobu bylo cítit emocionální zabarvení. Respektují vtipný, zdravý humor. Když se mnou mluvili, tak ani neotvírali rty. Jako by zde fungoval nějaký skrytý překladatel, ale barva a intonace jejich hlasů byly různé. Vypadalo to jako myšlenka, vyjádřená hlasem hovořícího. Takže tohle není výmysl současných fantastů, ale realita. Mezi sebou komunikovali v jakémsi nepochopitelném jazyce. Vzpomněl jsem si jen na slova „Tajla-Lajla“.

Požádali mne, abych si sedl do velmi pohodlného křesla a řekli rusky: „Nyní poletíme k hoře“, a ukázali směrem, kde se nacházel Elbrus. (V roce 1970, pátého srpna, během oboustranné komunikace znovu použili slovo „Tajla-Lajla“. Později jsem na mapě náhodou objevil v blízkosti Elbrusu horu Lajla – 4008 metrů nad mořem. Nevím, co měli na mysli, možná, že mě tak nazývali nebo snad tuto horu.)

(Pozn. překl. – Je to nejvyšší hora Svanenského hřbetu Velkého Kavkazu. Hora má dva vrcholy a je poměrně výrazně zaledněna.)

Ale vraťme se zpět k událostem této neobvyklé noci. Když jsem seděl v křesle, obrátil jsem pozornost na originální obdélníkovou cedulku, nad vchodem do dalšího úseku. Destička se zdála jako ze zlata a byly na ní barevné kameny. Obrázek měl asi nějaký význam.

Pak se ke mně přiblížily dvě bytosti, které si byly podobné jako dvojčata. Jeden z nich měl na předloktí černé rukavice. Zde bych upozornil na ruce. Lišily se od našich svou jemností. Prsty byly dlouhé a tenké. Celá dlaň byla krásná. Rukavice vypadaly jako by byly vyrobeny na míru, neměly žádné nerovnosti ani záhyby. Materiál byl kvalitní. Na rukavicích úžasných vlastností nebyl vidět nějaký lesk, byly absolutně černé barvy.

Díval jsem se na příchozí bez trémy a bázně. Myslel jsem na to, co asi budou dělat? Začnou mě najednou operovat? Mezitím vzali mou levou ruku, otočili ji dlaní vzhůru, odklonili palec a na místo mezi palcem a ukazováčkem ruky mi přiložili jakýsi přístroj. Během okamžiku se na přístroji ocitl kousek mé kůže a na ruce se objevil červený trojúhelníček, rozměru asi 6 × 6 mm. Bolest jsem necítil a ani krev se neobjevila. Drobná ranka začala ihned mizet.

Když jsem se vzpamatoval, řekl jsem: „Já vím, co je to za rukavice a k čemu slouží, protože se podobají našim lékařským rukavicím.“ Nedostal jsem žádnou odpověď. Najednou se ruka v černé rukavici, všemi pěti prsty, ponořila do mého hrudního koše. S vykulenýma očima jsem hleděl na tuto bizarní scénu. Pro ruku v rukavici neexistovala ani kostra, ani svaly, nebylo pro ni překážkou ani moje tričko, které jsem měl na sobě. Necítil jsem žádnou bolest ani neměl jiný pocit. Když rukavice pronikala do hloubky a dotkla se mého srdce, tak jsem vykřikl bolestí. Ruka v rukavici se rychle vynořila ven z těla. Na místě vstupu nezůstala ani stopa po krvi. Bylo to nepředstavitelné! Až do této chvíle, jsem měl srdeční potíže. Oni však okamžitě našli vadu a opravili ji. Mohou dělat vnitřní operace bez krve!

Jak vysvětlit takové změny jsem se už nebál zjistit a zeptal se, na co potřebovali moji kůži. Odpověděli, že je tam zaznamenán velký zdroj informací. Řekli mi, že z tohoto kousíčku lze vypěstovat několik lidských těl, a že lidé si sami vážně poškozují obal svého těla. V jakési vzdálené budoucnosti náš obal těla již nebude splňovat požadavky na něj a nebude moci řádně vykonávat své životní funkce. Každoročně vzrůstající negativní vlivy, jako je radioaktivita, chemické vlivy, záření, informační vlivy, které nejsou nyní příliš nápadné, budou v budoucnosti mít katastrofální důsledky. Tuto budoucnost však mají pod kontrolou. Škodlivé dávky se totiž rychle zvyšují.

Na všech kontinentech, nejen od lidí, ale i od zvířat berou pravidelně vzorky. Tímto způsobem je neustále aktualizován nebo doplňován náš obrovský genetický fond. Při všech návštěvách to provádějí velmi pečlivě i přes to, že se po nich často snažíme střílet. Bohužel jsou také návštěvníci opačného typu. Oba protivníci jsou mezi sebou v rozporu. Ale zde mluvíme jen o dobrých návštěvách. Často navštěvují přírodní rezervace – Kavkazskou, Astracháňskou, Askanskou a další. Z těchto míst mají rekordní počet záznamů.

Řekli mi, že radioaktivní prvky uran a plutonium, jako by nám v kyselém prostředí svazovaly ruce a nohy. Teď se tím tvrdohlavě zabýváme a odstraňujeme všechna tato pouta, jinak začnou živiny „tancovat“ s nohama i rukama, a tak se projevuje radioaktivita. Toto obrazné vyjádření mi dávalo o tom jasnější představu. Ale bylo to málo. „Tančící“ sovětský uran, plutonium atd., posílá svůj pozdrav tomu americkému a ještě dále. Radioaktivita už nejen „tančí“, ale drží se za dlouhé ruce jedna s druhou, tím spíše, že jsme radioaktivní vazby uvolnili. Ale to nejhorší nás teprve čeká, protože se ukázalo, že narůstá kritická hmotnost velké hmoty, což může vést k obrovské explozi a zničení planety. Vzájemně souvisí všechno radioaktivní, ať se to nachází kdekoli – v bombách, v reaktorech, ve skladech i jinde. My, pozemšťané, se již blížíme k tomuto velkému celkovému kritickému množství, které však mimozemšťané mají pod kontrolou, stejně jako všechny naše strategické objekty. Protože my jsme schopni ublížit nejen sobě, ale i ostatním rasám na Zemi a ve Vesmíru.

Seděl jsem pořád na stejné židli a pamatuji si jako ve snu, jak se k mým očím vznášel černý protáhlý obdélník. Určitě nějaký přístroj. V mém zorném poli začala pulzovat a plynout nějaká stejnoměrná namodralá záře. Otáčením pohledu bylo možné spatřit i paprsek. Pak zkoumali mateřské znaménko na lýtku mé pravé nohy. Našli mi také znaménko na čele, těsně nad hřbetem nosu. Sám jsem tomu nevěnoval pozornost. Cíl podobných zkoumání mi zůstal neodhalen.

Zeptal jsem se jich, zda podle mého předpokladu již dávno žijí někde v sousedství. Jejich odpověď byla asi taková: „Nejen že nejsme blízko, ale jsme dokonce velmi, velmi daleko“.

Dále mimozemšťané poskytli o sobě nějaké informace:

Žijí ve velké hvězdné soustavě, přilehlé k naší Galaxii. Mezi naší Galaxií a jejich územím je průchod, kterým mohou cestovat. Palivem jejich vesmírných lodí je běžná voda, která se pomalu rozkládá, a tak vytváří energii k pohybu obrovských lodí, jejichž struktura se podobá krystalům. Mimozemšťané v jejich zemi, ve srovnání s námi, žijí velmi dlouho. Pokud to porovnáme s délkou průměrné délky života na Zemi, tak délka našeho života se rovná přibližně jedné minutě života mimozemšťana – podle našeho vnímání času.

Všechny pozemské civilizace jsou vystaveny katastrofálním škodám, souvisejícím s velkými cykly a rytmy kosmického charakteru. Vývoj mimozemské civilizace není ovlivněn podobnými faktory a je udržován pomocí znalostí. Nicméně cizince překvapuje, že pozemšťané, aniž by dožili až do velkého cyklu, se sami snaží zničit a zlikvidovat vše živé na planetě. Tohle jim vadí, přitahuje jejich pozornost a nutí je provádět stálou kontrolu nad procesy probíhajícími na Zemi.

«

Více o velkých cyklech, které nás ovlivňují, v příspěvcích zde:

https://www.exopolitika.cz/arcturus-poselstvi-z-hvezdnych-bran/3519

https://www.exopolitika.cz/kosmologie-a-astrologie-plejad/4168

«

Když jsem ty informace vstřebal, řekl jsem:

„Teď vidím vaši přízeň a není o ní pochyb, ale proč na Zemi existuje takové zlo?“

„Do značné míry jsou lidé sami toho vinni. A kromě toho existuje i jiný svět, který však nevidíte.“

„Je možné ho nějak uvidět?“

„Nyní ho uvidíš na vlastní oči.“

Nabídli mi, abych vyšel ven z lodi. Krajina vypadala jinak než při setkání. Údolí nebo rokle zde obklopovaly nádherné, nedotčené hory. Byla hluboká noc, blikaly hvězdy, které byly velké a jasné. Ukázali mi bokem kámen, na který jsem se posadil a oni odešli. Asi deset metrů dál, přímo naproti mně, se najednou objevila ohromná postava, která, jak se mi zdálo, vypadala jako temný mrak. Připomínala lidskou postavu, ale nějak se vlnila, aspoň to tak vypadalo. Obrazně řečeno, vypadala jako pytel s nohama, hlavou a rukama. Jak vznikla, jsem si nevšiml. Otočil jsem se směrem k lodi, která prostě zmizela, ale jak, jsem si také nevšiml. Temná bytost se na dvou nohách hrnula přímo na mě a natahovala dopředu strašné ruce. Strnul jsem. Tělo mi ztuhlo. Hlavou mi zableskla myšlenka: „Mimozemšťané se ukryli nebo utekli, takže jsem zde na milost a nemilost vystaven tomuto monstru“. Ruce a nohy jsem měl jako ochrnuté. Obrátil se o pomoc k pravoslavnému Bohu, pak k islámskému a znovu k pravoslavnému, protože jsem byl pokřtěn a v době Velké vlastenecké války mě babička i matka učily modlitby.

Díky Bohu, válka skončila a my jsme zůstali naživu. Modlitby jsem však téměř zapomněl. Zde jsem si na ně okamžitě vzpomněl: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ Dál jsem to stejně zapomněl. Monstrum se najednou zastavilo. Zoufale jsem si pomyslel: „Aha, tady toho se bojí“. Po chvilce se ta černá bytost znovu pohnula vpřed. Pak jsem si rychlostí blesku pomyslel, že bude v této situaci možná lepší použít muslimskou modlitbu. V té době jsem naštěstí znal dobré nábožné starce. Já jsem tedy řekl: „Neohrožený Rahmane Rahime“, to znamená jako „Pane, zachraň mě“. Tvor se zastavil. Ale protože jsem zmlkl, opět se neohrabaně pohnul ke mně.

Musel jsem udělat přestávku v modlení, a už jsem nevěděl jak dál. Neuvědomil jsem si, že obrácení se k víře je všemocný prostředek. Pronesl jsem následující: „Lail lacha il Alláh, in Muhammad Rasul il-lach“, v překladu: „Není Boha kromě Alláha a Mohamed je jeho Prorokem“. Monstrum se znovu zastavilo, jako přibité. Zmlkl jsem, ale ono se opět dotěrně pohnulo ke mně a zvedlo mým směrem své chlupaté ruce. Pak jsem znovu promluvil: „Otče náš, jenž jsi na nebesích“ a vzpomněl jsem si dále: „posvěť se jméno tvé“.

«

Najednou se vlevo nad zemí, objevil jasný zářivý bod. Začal rychle stoupat vzhůru a když dosáhl velikosti pomeranče, tak se najednou rozplynul a vytvořil novou postavu, také jakousi bytost. Vyrostla do nadlidské, elegantní postavy, skládající se z jasného nehasnoucího světla. Elegantní kontury byly jasně viditelné, ale detaily splývaly. S výjimkou hlavy bylo vše lidského vzhledu. Hlava ve vztyčené poloze se podobala půlměsíci. Zářivá bytost připomínala člověka s ptačí hlavou. Když se zjevila celá, černé stvoření sebou tiše prásklo na zem, jako by se vzdávalo.

Přede mnou stála nejdokonalejší světelná bytost. Pokynula černému, aby povstal. Ta bytost jako „pytel“ vstala, světelná bytost zaujala přípravnou polohu, vzlétla ze země a obloukem letěla k té černé bytosti. Přitom se roztáhla a jako by ztratila svůj tvar, okamžitě začala opisovat kruhovou spirálu. Točila se nad černou hlavou a spustila se jí prudce na hlavu i nohy. Obkroužila ji světelnou spirálou, která temnotu trhala a mačkala během letu. Byla to neuvěřitelná rotace, doprovázená šustotem, připomínajícím šustění látky, přesněji řečeno plácání vlajky ve větru. Tento velkolepý souboj představoval fantastickou vesmírnou podívanou. Vše se blížilo ke mně, s šelestem proletělo přímo nad mou hlavou a zmizelo ve skále, která była za mými zády. Ta černobílá spirála tam prošla jako nůž máslem.

Vzpamatoval jsem se, vyskočil a dlaněmi pohladil tu kamennou zeď. Udělal jsem to automaticky, zřejmě s cílem ověřit její pevnost. Ještě jeden detail je důležitý. Když se tato nepředstavitelná „smršť“ přehnala nade mnou, tak jakýsi druh zvířecího strachu mne nutil prchnout odtud pryč. Ale stejně jako při mém prvním setkání v Chuštosyrtu se moje ruce a nohy ani nehnuly. Moje tělo było zachváceno dokonalou strnulostí. Vstaly mi vlasy na hlavě a lil se ze mě studený pot.

Mimozemšťané mne opět přivolali, jako by se nic nestalo. Loď stála na svém místě. Uvnitř mi pak vysvětlili, že černá bytost již dávno ztratila svůj světlý vzhled a od nepaměti není schopna dělat dobré skutky. Není nezničitelná, může být eliminována, představuje však nebezpečí pro všechny živé tvory. Naštěstí nemá přístup do lodí. Vysvětlili mi, že světelné bytosti a koule doprovázejí všechny lidi. Také sledují a hlídkují u všech astronautů během letu. Pod přísnou kontrolou se nacházejí všechny objekty strategického významu.

«

… Probudil jsem se brzy ráno 7. července. Seděl jsem na slámě, nebo spíše zády ke kupce slámy a byl celý mokrý, zřejmě od rosy. Hluboko dole před sebou jsem uviděl dlouhý pruh dálnice a projíždějící auta. Toto místo jsem znal, ale nebylo to na louce u Chuštosyrty, kde jsem zažil setkání, ale na Kurkužinské planině. Kabardinci nazývají Kurkužinskou náhorní planinu planinou přízraků. Zpočátku jsem nemohl pochopit, jakým způsobem jsem se tam ocitl. Měl jsem pocit, že jsem prožil nějaké podivné nebezpečí a měl jsem depresi, jakoby z velkého nedostatku spánku. Napínal jsem svou paměť a vzpomněl si, že jsem šel v noci do Chuštosyrty vysoko v horách, za skalnatým hřebenem a nakonec se objevil zde. Prošel jsem Baksanský okres a dostal se do Zolského.

Smysl pro realitu jsem neztratil večer ani ráno. Dokonce i když budeme předpokládat jakési bezvědomí nebo delirium, nemohl bych nepozorovaně přejít přes vysoké hory, bouřlivé řeky a dostat se až sem. V paměti se mi vynořily fotografie, dialogy a setkání s těmi neobvyklými entitami. Byla to skutečná realita, nikoli halucinace a neměl jsem pocit podvodu. V předvečer toho dne a dokonce i v té době jsem byl úplně střízlivý. Měl jsem s sebou jen minerální vodu. Fascinován všemi zážitky, jsem se snažil zachytit bohatství všech dojmů. Sbalil jsem se a zamířil k dálnici, abych byl brzy doma. Zde jsem si uvědomil, že mě vysadili blízko k hlavní silnici, odkud se mohu dostat domů rychleji a snadněji.

Po nějakém čase mi jeden přítel přinesl k přečtení jednu z knih od spisovatele Kazanceva. Zpočátku jsem knihu jen prolistoval a prohlížel si obrázky. Najednou jsem uviděl známou postavu. Kniha obsahovala některé velmi staré kresby na skalách, jaké nedávno objevili Francouzi na saharské poušti. Byly vyryty v dávných dobách. Byl tam obrázek skupiny s názvem „Čtyři bohyně“. Kdybych neznal jejich vlastnosti a to, že se skládají ze světla, pravděpodobně by skalní malby na mě neudělaly žádný dojem. Takže předkové věděli o těchto světelných bytostech! Ihned jsem to chtěl říci všem. Měl jsem dosud v paměti důležité poznání za hranicí reality. Realita nepochopení však byla obrovská. Kdo by mohl brát vážně moje prohlášení? Jak bych mohl vše dokázat?

Snažil jsem se alegoricky zachytit nějaké známé body, jak mohou být vnímány. Tak pouze vzrostla zeď nepochopení. Začal jsem si uvědomovat, že jsem se stal jaksi cizí pro lidi, ačkoli je mám stále rád a respektuji je. Z nějakého důvodu jsem začal cítit, že lidé hodně času a mnoho úsilí věnují zbytečnostem. Bylo mi líto lidí a také sebe sama, s mými myšlenkami. Potřeboval jsem soukromí k přemýšlení.

Začal jsem vnímat myšlenky lidí. Proto jsem nemohl používat veřejnou dopravu. Do práce jsem chodil raději dříve pěšky a domů zase později. Vyhýbal jsem se lidem. Uzavřel jsem se do sebe a miloval samotu.

«

Brzy začala obvyklá podzimní sklizeň a brigády na sběr rajčat, brambor, atd. Tady jsou všichni dohromady a všechno uslyšíš: … kde se dá něco koupit, kde co sehnat, co se dá najít na netu. Závist, nelichotivé hodnocení některých lidí kolem sebe, i když to obecně nejsou tak špatní lidé. Přirozeně, v té době to byl jakýsi „kulatý stůl“ na trávě, během společného jídla s povinným chlastem. Jaké vášně vzbuzoval alkohol! Proto musí být odstraněn. Bylo mi líto kolegů, prožíval jsem to těžce a trpěl za ně svou duší. Vtipálci na mě výsměšně křičeli: „Hej, svatý otče, pojď k nám, nalijeme ti sklenku vína …!“

Velmi, velmi složité vztahy jsem měl s příbuznými a blízkými. Téměř všichni viděli ve mě někoho jiného, ​bylo to děsivé. Chtěl jsem na všechny zakřičet: „Lidé, přijděte konečně k rozumu, zastavte se, respektujte se a navzájem si pomáhejte!“

V té době jsem ještě nevěděl, že člověk má centra (čakry), na kterých vše záleží, a jejichž otevření může zajistit všechny možnosti. A zde se mi stala neuvěřitelná věc, na kterou mě upozornili mimozemšťané, když jsem byl s nimi v kontaktu. Účinkem mocné energie se moje čakry otevřely a začaly se mi dít zázraky, které měly spoustu svědků. Slyšel jsem, co si lidé navzájem říkají, a to i na velkou vzdálenost ode mne. Začal jsem slyšet přes betonové zdi i podlahy. Pravidelně jsem četl nebo spíše slyšel myšlenky lidí. Mohl jsem hned odhalit lež nebo schované předměty. Hru v karty jsem kdysi neměl rád, ale pak jsem začal vždycky vyhrávat. Napadaly mne pochybnosti, proto jsem nehrál více než třikrát. Zámky se otevíraly, ještě než jsem uchopil klíč. Pohledem nebo myšlenkou jsem mohl zastavit chod spalovacího motoru nebo zamezit spuštění motoru. Na střelnici jsem byl schopen zasáhnout samé desítky, samozřejmě aniž bych na ně mířil. Všechno jsem náhodně odhaloval a častokrát se to opakovalo. Občas jsem cítil jemnou vůni neznámých květin a někdy naopak nesnesitelný zápach.

«

Podobnými příznaky otevírání čaker a řekněme „předimenzování“ procházela i naše kontaktérka z Moravy, slyšela myšlenky druhých a viděla do těl osob okolo sebe:

https://www.exopolitika.cz/letajici-koule-vesmirni-lide-i-draci-zena-z-moravy-a-jeji-varovani/3470

«

Začala mne poslouchat zvířata i ptáci. Nebál jsem se dotknout zlého psa na řetězu, který se na oplátku přivinul a olízl mi ruku. Laskavě jsem mluvil se zvířaty a ptáky, zdálo se mi, že někdy chápali každé moje slovo. Stal jsem se trochu jejich překladatelem. Takové experimenty jsem na mnohá přání opakoval. Ptáci ze mě neměli strach, byl jsem ten, komu věřili a sedali mi na paže, ramena a hlavu.

Odstranit bolest hlavy nebo zubů prostým pohybem ruky nebylo pro mě těžké a nějací pacienti se vždy našli. Několikrát jsem touto bezkontaktní metodou zastavil krvácení. Začal jsem podporovat a léčit vážně nemocné, které již lékaři odmítali léčit.

Ihned po mém kontaktu jsem odmítal jíst maso. Nebo spíše – nemohl jsem ho jíst. Zvláště jsem nesnášel pach pečeně. Maso a ryby jsem tedy nejedl a cítil jsem se dobře. Čakry jsem dokázal náhodně otevírat a také uzavírat. Nevěděl jsem však, jak tuto schopnost ukotvit a ještě více tak přispět k rozvoji schopností.

Také se objevily nějaké negativní účinky po kontaktu. Začaly mi vypadávat zuby, jeden za druhým. O vyplavování vápníku jsem neměl ani tušení. Také jsem nic nevěděl o soustředění a meditaci. Nicméně jsem ve snu, v astrální rovině, cestoval mezi minulostí a budoucností.

V současné době zůstalo něco z toho zachováno. Vidím choroby prostým okem a mohu léčit. Nadále rozumím řeči ptáků a zvířat. Použitím mentálního měřítka mohu zvednutím ruky detekovat radioaktivitu v mikrorentgenech za hodinu nebo aktivitu Slunce ve Wolfově stupnici. Bylo období, kdy jsem předpovídal hlavní události v zemi a jsou na to svědci.

«

Kruté nedorozumění

Takže jsem musel být svědkem a účastníkem nejneuvěřitelnějších událostí. Měl jsem neodolatelnou touhu všechno okamžitě povědět lidem. Zároveň mne však omezovala nezvyklost toho, co jsem viděl, slyšel a jak to mohu dokázat. Kdo by tomu uvěřil? Můj kontakt a komunikace s neobvyklými bytostmi jaksi urychlila můj vývoj, věřil jsem, že to způsobilo záření mimozemšťanů, jeho jemná povaha. Rozhodl jsem se, že všechno zamlčovat je prostě trestuhodné.

Na jaře roku 1969 jsem získal první výsledky v praxi. Korespondoval jsem s vědci, včetně těch z Dubna. K urychlení řešení jsem jich 10 pozval do Moskvy, na své vlastní náklady. Chtěl jsem se setkat s Felixem Jurjevičem Sieglem, se kterým jsem si korespondoval. Považoval jsem za nutné promluvit si o mém kontaktu s očí do očí, a ne vypadat jako černá ovce a vyhnout se senzacechtivosti, když mne postihly tak neobvyklé události. Myslel jsem, že od něj najdu radu a doporučení. Ale … skončil jsem v Moskvě v psychiatrické léčebně, kde jsem byl bez dobrého důvodu zadržován 50 dní! Samozřejmě, že jsem nic asociálního nespáchal. V té době nebylo ani slovo UFO zakázáno, připravovalo se jeho nahrazení jiným pojmem… Je těžké vzpomínat. Celý můj život změnil. Rány osudu však nepřestaly.

Se Sieglem jsem se nikdy nesetkal. On a jeho rodina odjeli na dovolenou. U jiných vědců jsem také nepochodil. V prvních 10 letech jsem popis těchto událostí „zmrazil“. Sám jsem je publikoval jako samizdat pouze v roce 1979. Léta stagnace trvala deset let, ale neotupilo to moji tvůrčí aktivitu.

Tváří v tvář k neviditelnému

Hodně vody uteklo, dokud nenastal klid a neodnesl bolest tohoto hrozného úderu. Pomalu jsem se znovu začal věnovat těmto otázkám. Dostával jsem dopisy, lidé mi volali, při setkání byli lidé nadšeni, radili mi, abych se věnoval svým zájmům a ukázal své odhodlání a vytrvalost. Podle svých výpočtů jsem příští návštěvu mimozemšťanů očekával od 31. července do 3. srpna 1970. Znovu mě táhla na hory neodolatelná síla. Opět se stalo, že jsem se vydal po staré cestě, na místo k odpočinku u obce Chuštosyrt.

31. července 1970 jsem byl v noci na místě. Uvelebil jsem se na kupce sena a toužebně očekával drahocennou naději na setkání, ačkoli jsem v to příliš nevěřil. Kolem 22:00 hodiny se zopakovalo všechno přesně tak, jak to bylo v létě 1968. V tomto případě jsem neutíkal, ale očekávaného jsem se bál. Myslel jsem si, jestli mne tentokrát neodvezou a nevezmou pryč, někam daleko, velmi daleko?

Nyní nenastala žádná strnulost. Zjevně jsem uslyšel jakousi arabštinu, která směřovala ke mně. Moje znalost arabštiny byla zanedbatelná. O tom, že to byla skutečně arabština, jsem byl přesvědčen podle některých slov, jako například „marchaba“ = „ahoj“. A také proto, že to, co nyní následovalo, byl krásný, táhlý zpěv muezina v celém rozsahu stupnice. Zpěv pokračoval, dokud se pomalu nepřiblížila další zkouška.

«

Související: exituje jakási konspirační teorie o tom, že královská rodina Saúdské Arábie údajně má schopnost tzv. shapeshiftingu, tedy proměňovat své tělo; má mít snad reptiliánsko-ptačí (respektive sokolí) vzhled ?; a tenké dlouhé prsty u rukou. Viz ukázku ve videu níže:

Tenké dlouhé prsty u rukou, objevující se u jednoho člena saúdskoarabské královské rodiny, jaké popisuje i Kostrykin u těch „svých“ mimozemských ptačích návštěvníků, kteří zároveň hovořili arabsky.

«

Bylo to jako před dvěma lety, stejný stroj na obloze. U diskové lodi se nikdo neobjevil. Zdálo se, že mě nikdo nečeká. Začali mne však volat mým jménem: Kostrykin. Piloty jsem uvnitř neviděl. Bylo slyšet tlumenou, okouzlující hudbu. Disková loď seděla na „břiše“ a vstoupit do ní nebylo těžké. Vstoupil jsem dovnitř, u vchodu ponechal svou výstroj a šel dále. Nikoho jsem zatím nepotkal. Náhle jsem uviděl vstup do sousedního světlého úseku. Vešel jsem tam s nadějí, že uvidím ty dva piloty, vypadající jako dvojčata.

Jakmile jsem se objevil ve dveřích, uslyšel jsem hlas: „Tam nikdo není.“ Tento hlas nepochybně patřil ženě. Přesto jsem se stačil podívat do tohoto dalšího prostoru. Vypadal stejně, jak jsem předpokládal: prostorný, bez jakéhokoli zařízení, nic navíc. Opravdu tam nikdo nebyl. Mimozemšťané pravděpodobně neopouštějí loď a dlouhodobě se od ní nevzdalují. Doufal jsem tedy, že jsem očekáván.

Nebyl jsem tam sám. Nevědomky jsem si z nějakého důvodu myslel, že je to jakýsi test. Být uvnitř v takovém dokonalém stroji, neviditelném, ve kterém neexistuje ani čas, mi připadalo hrozné. Vrátil jsem se zpět do předchozí místnosti. Viděl jsem tam otevřenou knihu. Ležela na stole a přitahovala mou pozornost. Řádky a sloupce mi připomínaly stenografický zápis. Stránky jsem rychle proletěl, nepoznal jsem, z jakého materiálu je kniha vyrobena. Obrázky jsem začal porovnávat se známými předměty a zvířaty. Vše si nebylo možné pamatovat. Později jsem na obrázcích rozeznal 12 znaků, které jsem si zapamatoval pro jejich jednoduchost. Na dvě kresby jsem se kdysi ptal, ale zapomněl jsem, co to znamená. Ostatní mi objasnili později.

V blízkosti ležely rozvinuté podivné mapy hvězdné oblohy. Na všechny detaily si nemohu vzpomenout. Některé detaily jsem uchoval v paměti zřetelněji, druhé hůře. Ve výjimečných případech jsem jasně pocítil, že mě někdo pozoruje a sleduje, ale nikoho jsem neviděl. Neustále jsem slyšel tlumenou, půvabnou, jemnou a nevtíravou hudbu. Pro jeho originalitu jsem si zapamatoval znak, který jsem nazval „řetízek“, ukázal jsem na něj prstem a zeptal se:

„Co tenhle znak znamená?“

„Je to obydlená část vesmíru,“ slyšel jsem odpověď.

V textu byly křížky, co vypadaly odlišně. Příště jsem upozornil na znak, který jsem nazval „krokodýlek“.

„To je znak podobný krokodýlu, ale upozorňuje na něco velkého a nepříjemného. Je to symbol života a představuje dvě spojené galaxie.“

„Odpusťte mi moje nedorozumění. Ale myslím si, že pokud budou spojeny dvě galaxie, pak to představuje symbol smrti a ne symbol života.“

„To je pravda, ale ne tak docela. Galaxie mají tendenci spojovat se a ve velkých časových intervalech se k sobě přibližují. Když se spojí do dvojice, nastane jejich zánik, ale ne v našem obvyklém smyslu. Mění se jejich dislokace, část je zničena, část vytvořena, některé zbytky jsou odstraněny. To je velká matka – příroda… Tak to bylo a je, stane se to mnohokrát.“

Jak mi vysvětlili, člověk je složitý útvar, skořápka – tělo je smrtelné, ale v něm je složka, na kterou nemá vliv čas ani jiné faktory. V souladu s časem, místem a okolnostmi, každý jedinec odhaluje a ukazuje možnosti, tkvící v jeho světelné podstatě, v původním „Já“. Navíc mluvili o nějaké prastaré konvenci.

„To znamená, že člověk si bude stále pamatovat svůj život, i když tělo pohřbí?“

„Pouze tělo umírá, ale podstata je stále naživu.“

„Mohu o tom dostat nějaký důkaz?“

„Nyní uslyšíš mrtvé a poznáš jejich pocity.“

Najednou přede mnou začali procházet neviditelní, kteří nedávno přišli o život. Bylo jich několik. Zde byli jen někteří. Opakuji, že jsem je neviděl, ale slyšel jejich křik a prožitky. První z nich byla žena s mladým hlasem, která strašně kvílela a volala jméno milovaného člověka: „Koljo, ty jsi mě miloval, ale ty jsi mě zabil!“ Zdálo se, že byla obětí kruté a absurdní tragické nehody. Poté, následovali muži a ženy, kteří se i po smrti chovali vesele a zábavně. U některých jsem nabyl dojmu, že ve svém životě byli odsouzeni k smrti nebo zemřeli na vážnou nemoc. Zbaveni života v těle, ale zároveň vysvobozeni ze strachu nebo nemoci, teď vesele zpívají, tančí a nešetří nadšením. Také si dělali plány…

Ukazuje se, že duše mrtvých lidí jsou různé. Existují lidé, kteří plně prožili přidělený život. Jsou lidé, kteří trpí nebo zemřeli za určitých okolností. Takoví jsou neklidní. Jsou i takoví, co spadli na samé dno. Takové „dno“ skutečně existuje a já jsem dostal příležitost slyšet hlasy těch, kteří tam žijí. Váhám o nich cokoli napsat.

Napočítal jsem několik kategorií duší. Nejhorší z těch, kteří neuspěli během života, jsou takoví, jako by přišli na nádraží bez lístku, a jejich „vlak“ ještě nepřijel. Ještě horší jsou sebevrahové. Na moji otázku o Kristu následoval mohutný sborový zpěv bez hudebního doprovodu, sbor mužských a ženských hlasů. Zpívali hymnu pro Marii. Nešlo to jen lhostejně poslouchat – šly mi přitom slzy z očí. Byl to silný zážitek! Vypadalo to jako chorál v pravoslavném chrámu.

Jak mi bylo vysvětleno, člověk může jednat svobodně, ale existují určitá omezení. Vysvětlili mi například, že nikam se neschová žádný vrah nebo jeho oběť, že nakonec všichni dostanou odplatu podle svých zásluh. Pokud jde o pravdu, pak je stejná pro každého, ať jste věřící nebo ateista a představitel jakékoliv národnosti. Pravdou je jen míra dobra a zla pro společnost, prostřednictvím vašich skutků ke zdokonalování osobnosti.

V té době, i když jsem to napsal až v roce 1979, jsem ve skutečnosti dosud neznal nic z okultní literatury, proto tyto údaje, které jsem dostal, byly pro mě jako zjevení. Netroufám si to hluboce hodnotit, ale chápal jsem to jako nějak vzdáleně podobné hokejovému zápasu, vysílanému ze záznamu. Velmi hrubé srovnání, kdy můžeme znát konečné skóre hry, ale podrobnosti o situaci a o průběhu boje mohou být odlišné. Nicméně se zdá nemožné tvrdit, že je to zcela fatální záležitost.

Příroda nemá ráda stereotypní opakování. Proto život stále připomíná jakousi kombinaci různých šachových variant, které jsou samy o sobě závislé na postavách děje, na životním prostředí a umístění dalších postav. Tento život je do jisté míry individuální, určován jeho vlastními předchůdci, které dále řídí následující postavy. Život je film a lidé jsou herci. S každým novým filmem, v závislosti na čase, místě a okolnostech, dovedou lidé hrát roli přiměřeně podle toho, jaký mají talent a jaká je to role. Z tohoto důvodu nemůže být život nudný ani monotónní.

Zeptali se mě na má přání. Pod vlivem vodopádu zážitků, které mě potkaly, jsem jen vyhrkl:

„Je tam světlo?“

„Ano, existuje tam.“

„Kde to je a kdo tam žije?“

Že mrtví žijí, vidí a myslí, jsem už věděl. Na pohled se skládají ze světla. Ale opět mi všechno nebylo jasné.

„Žijí tam stejní lidé ve stejných městech.“

„Pokud tam jsou města, mohl bych vidět alespoň jednu ulici?“

„Ano, takovou ulici uvidíš.“

Bez ohledu na to, jak hluboko jsem se ponořil do paměti, jsem si nemohl vzpomenout na průběh letu. Ocitl jsem se na ulici opravdu podivného města. Dojmy do mne přímo vstupovaly. Zdálo se mi, že mé pocity souvisely s přechodem do jiné dimenze. Poblíž šla neznámá hezká mladá žena. Měla blond vlasy spadající přes ramena, dokonalé tělesné křivky a zelenomodré oči. Radovala se ze života, byla veselá a sebevědomá. Vypadala tak na 30-35 let. Vzbuzovala nepříjemný pocit, který však rychle pominul.

Cítil jsem se neobyčejně lehce, jako kdyby mi narostla křídla. Chtěl jsem zpívat a skákat. Všechno to bylo jako sen. Měl jsem na sobě sandály, kalhoty a košili. Průvodkyně mi řekla: „To je ulice, o jakou jsi mě žádal.“ Slyšel jsem to jako obvykle na vlastní uši, to znamená, že to byl rozhovor, nikoli telepatie.

Průvodkyně mluvila pouze rusky. Stále se usmívala. Potom jsem vše dlouho analyzoval. Myslel jsem si dokonce, že snad ovládají nějaké nám neznámé iluze, že se můžete cítit být přímým účastníkem událostí. Šli jsme pomalu po chodníku. Ulice jako ulice, ale byla velmi čistá, jako umytá. Snadno se mi dýchalo. Počasí bylo teplé a slunečné. Ale nevím, jestli tam svítilo Slunce nebo nějaká jiná hvězda. Podle našeho měřítka na této „terra incognita“ bylo asi deset hodin. Teprve pak jsem si všiml, že hodinky na zápěstí nemám. Podíval jsem se na ženu-průvodkyni. Na oplátku se usmála.

Chtěl jsem si zakouřit, ale žádné cigarety jsem v kapse nenašel. Našel jsem tam jen kapesník. Prohlížel jsem si kolemjdoucí, abych se zeptal, zda by mi někdo nedal cigaretu. Nepotkal jsem však ani jednoho kuřáka ani neviděl žádného opilého. Lidé vypadali stejně jako my, muži i ženy. Oblečení měli stejné, jako máme my. Žádné smutné lidi jsem neviděl. Někteří šli souběžně, jiní po druhé straně. Někteří nesli malé tašky různých tvarů nebo názvů. Kráčeli ve dvojicích i jednotlivě. Chodník byl široký šest nebo sedm metrů. Byl pokrytý něčím podobným našemu asfaltu, vozovka rovněž.

Lidí zde bylo málo. Dokonce i zde v Nalčiku je více lidí. Byl jsem zaplaven jakousi euforií. Chtěl jsem si prohlížet kolemjdoucí, dotýkat se kmenů zelených stromů, které rostly u chodníku. Žena-průvodkyně si toho všimla, uchopila mou levou ruku a s úsměvem řekla:

„Podívej se, zde neříkej, že nejsi z tohoto světa.“ Zvedla ruku a očima ukázala na zlatý prsten s červeným kamenem, který nosila na prostředníčku levé ruky. S prstenem mě předtím seznámili a věděl jsem, k čemu je. Prsten byl schopen nahradit celou armádu! V omezeném režimu byl schopen „vypnout“ osobu nebo ji donutit, aby vykonávala vaše příkazy. Chtěl jsem, aby mi ho dala. Samozřejmě mi ho nedala a řekla, že nejsem schopen ho ovládat a mohl bych nechtěně způsobit lidem mnoho zla.

Uklidnil jsem se a pokračoval v prohlídce ulice. Stavby jako obytné domy byly podobné našim, neviděl jsem zde více než 5-7 podlaží. Město mi připomínalo Petrohrad, samozřejmě nebylo tak zanedbané, to znamená, jako by naše historické město bylo čisté a krásné. Rozdíly byly v různých stylech architektury. Domy byly jednoduché konstrukce, ale ne ve stejném rozsahu, jako máme nyní my (paneláky), ale složitější, s různými okrasami, jako jsou sloupy, oblouky, štuky a věžičky.

Vozovka byla široká. Kupodivu jsem tam neviděl žádné auto. Zachytila můj pohled, protože u nás je prakticky nemožné bez ohrožení přejít jakoukoli ulici. Na této ulici jsem neviděl ani jeden sloup s nataženými dráty, nikde jsem se nesetkal s dětmi či velmi starými lidmi. Neviděl jsem žádného vojáka nebo policistu, případně někoho v jiné uniformě. Do oka mi nepadl žádný pes nebo jiné zvíře.

Žena-průvodkyně mě vzala za ruku. Byl jsem mladý a žil sám. Náhle jsem proto vyhrkl:

„Copak jsem nějaký stařec?“

„Copak ty, ale já jsem stará…“

„To vidím, nemáš více než třicet pět.“

„Ne, mám už 12 tisíc let!“

Sám jsem si odpověděl, s kým mám tu čest a byl jsem připraven věřit svému prvnímu dojmu. Nicméně jsem jaksi instinktivně zvedl pravou ruku a prstem se dotkl paže nad loktem průvodkyně. Tělo bylo extrémně tuhé a mladé. Všechno to bylo nad naše chápání.

Také mi ukázali nějakou laboratoř nebo výrobnu. Všichni tu byli vážně zaneprázdněni.

Teď jsem si byl jist, že vidím živé lidi, jako z planety Země. Proto mě žena-průvodkyně přísně varovala, abych neprozradil, odkud pocházím, protože by jinak následovaly otázky, neboť by se zdálo, že na Zemi jsou jejich příbuzní, přátelé a známí a diskuse by mohla způsobit určitý nesoulad.

«

Probudil jsem se znovu na Kurkužinské náhorní plošině, nazývané planina duchů. Bylo 2. srpna, chtěl jsem se dostat rychle domů. Uplynulo již třicet hodin od doby setkání, mé hodinky ukazovaly 10 hodin, respektive 22 hodin. Nešly. Stejně jako před dvěma lety jsem si začal vzpomínat, co se dělo, bylo to snazší než předtím. Opět bylo moje oblečení velmi mokré. Myslím, že to bylo od rosy.

…Uplynuly tři dny. V práci to šlo velmi ztuha. Mé tělo bylo bolestivé. Nechtěl jsem nikoho vidět. O rozhovorech lidí mezi sebou na běžná témata jsem začal kriticky uvažovat: „Copak to jenom nezneužili nějakého člověka?“ Takový nesmysl! Tu a tam jsem se přistihl, že nemyslím na práci a moje myšlenky se začnou toulat významnými okamžiky z minulého času. Snažil jsem se sestavit běh událostí a udělat jejich analýzu. Cítil jsem jakousi neúplnost těch neuvěřitelných událostí.

Odpoledne pátého srpna 1970 jsem vzal termosku a rozložil po stole sendviče. V těchto dnech jsem neměl chuť na jídlo, zejména mě odpuzovala vůně masa, dokonce i smaženého. V ten den jsem byl na pracovišti jednoho našeho oddělení, které se nacházelo v centru města. Když jsem se chystal jíst, uslyšel jsem zpěv muezina. Dokonce jsem si vzpomněl na začátek druhého setkání před čtyřmi dny, kdy to všechno také začalo jeho zpěvem. Bylo to něco arabsky, nebo dokonce něco staršího? Nevím. Nejprve mě napadlo, že mládež si zaznamenala nějakou hudbu na pásce a přehrává ji. Ale zvuk nepocházel zvenku. Teprve pak jsem si vzpomněl na Chuštosyrt a našel zdroj zvuku, když jsem si zakryl uši. Přicházelo to shora.

Byl jsem velmi překvapen tím, že mě našli v práci. Po krátké chvilce jsem uslyšel skvělou hudbu v moderním rytmu, takovou melodii jsem slyšel na jejich lodi. Mladý hlas začal rusky zpívat nějakou píseň. Pak jsem si uvědomil, že píseň je určena pro mne a odkud zpěvák pochází. Byl jsem hned v obraze a hlas pokračoval ve zpěvu. V ten samý okamžik jsem skočil k vedlejšímu stolu, popadl prázdný kus papíru a začal psát text. Nezačal jsem psát od začátku, ale od toho místa, co jsem našel po ruce papír a pero. Nestačil jsem to všechno zapsat a tak jsem řekl:

„Omlouvám se, ale zopakujte to, prosím!“ Okamžitě navázal bez přerušení na místě, kde jsem skončil, a tak to zopakoval třikrát. Celá akce trvala 10-15 minut. Zpráva byla určena pro mne. Sloužila k tomu, aby mi zvedla náladu.

Tvoje minuty nebudou prudké.

Ty budeš v životě věčně hořet.

Budeš věčný a nekonečný,

jen o životě je třeba zpívat:

Tajla-Lajla, Lajla-Tajla,

Tajla-Lajla, la-la-la!

Tajla-Lajla, Lajla-Tajla,

Tajla-Lajla, la-la-la!

Budeš vždy potřebný pro správné lidi,

budeš žít život věčný,

musíš být stále odolný.

Svou pravdu obtížně poneseš.

Ty budeš věčným, věčným,

navždy věčným ohněm.

…Opět tváří v tvář neznámu. Kvůli své hořké zkušenosti jsem nikomu neřekl o tom, co se mi stalo. Mlčel jsem až do poloviny 80. let.

G. Levitsky, V. P. Kostrykin – Murmansk 1993

«

Překlad: Mgr. Jan Pavlík – 14. února 2017; redakce/editace: Dana Rašínová

Poprvé publikováno na Exopolitika.cz: 25. února 2017

Více zde:

http://esoreiter.ru/index.php?id=1212/kontakter_viktor_kostrykin.htm&dat=news&list=12.2012

«

Vážení čtenáři, pokud máte chuť naopak na velmi skeptický pohled na tohoto kontaktéra Kostrykina, následující článek „plzeňského uskupení“ KPUFO v magazínu ZAZ je k dispozici tady:

http://www.zahadyazajimavosti.cz/index.php/ufo/889-havarie-ufo-nebo-mystifikace-9

«

Více rovněž tu:

https://www.exopolitika.cz/category/exopolitika/rusko