ORFEO ANGELUCCI: „Tajemství létajících talířů“ – návrat ke dnům raných kontaktérů

ORFEO ANGELUCCI: „Tajemství létajících talířů“ – návrat ke dnům raných kontaktérů

Poté, co jsem se zabýval UFO, mimozemskými únosy a mnohými dalšími paranormálními náměty po více než 25 let, myslel jsem si, že už jsem viděl všechno. Ale vydavatel, editor, spisovatel a mluvčí panelových diskusí, Timothy Green Beckley, mi ještě jednou ukázal, jak mylný může tento předpoklad být. Timothy mi nedávno poslal knihu, která obsahuje plnodílné svazky zesnulého kontaktéra Orfea Angelucciho, zkombinované do jednoho svazku.

Dvojknihu v angličtině možno zakoupit zde:

http://www.amazon.com/Son-Sun-Secret-Saucers-Audio/dp/1606110047/ref=sr_1_1?ie=UTF8&qid=1452957641&sr=8-1&keywords=son+of+the+sun+orfeo

Ačkoli knihy byly původně zveřejněny v roce 1950, obsahují mnoho věcí, jež jsou důležité a cenné, co se týče kontaktu s UFO a dále smrtelníků, kteří se dostanou pod jejich ,,mávnutí“ z důvodů, které sami nemohou pochopit.

V případě Orfea Angelucciho bych hádal, že byl vybrán kvůli své upřímné a bezelstné nevinnosti. Orfeovi bylo 39 let, když měl své první vědomé mimozemské setkání, ale v jeho psaní se setkáme s nepopiratelnou dětskou kvalitou, kvůli níž je těžké si představit, že by vyhledával slávu, pozornost či peníze. On upřímně věřil, že Vesmírní bratři – kteří přišli do jeho života zčistajasna – mu zadali poslání obeznámit lidi s jejich přítomností a jejich dobrými úmysly s lidstvem.

Orfeova první kniha se nazývala „Tajemství talířů“ a vyšla v roce 1955.

Začíná příběhem jeho dětství, které ve většině strávil v posteli kvůli špatně diagnostikovanému onemocnění, jež lékaři nazvali „anatomickým nedostatkem“. Mezi symptomy patřily velká fyzická ochablost, únava, nedostatek chuti k jídlu a podvýživa. Snadno se unavoval a sebemenší fyzická námaha ho zanechala zesláblého a vyčerpaného. Také trpěl migrénami a někdy se zdálo, že ho každý nerv a sval nesnesitelně bolí.

Když byl Orfeo v deváté třídě, tak jeho doktoři navrhli, aby opustil školu a pokračoval ve studiu doma. Orfeovi se tento návrh líbil, protože mu dovoloval číst o všech různých vědách, jak si přál. Po roce dostatečného odpočinku a diety na zvyšování váhy lékaři řekli, že se může vrátit do školy. Ale protože v té době jeho rodina trpěla finančními ztrátami, tak bylo rozhodnuto, že by místo toho měl jít pracovat pro svého strýce v podlahářském a štukatérském podniku, což mu opět dalo svobodu pro dychtivé čtení knížek o vědě.

Orfeo se v roce 1936 setkal se svou budoucí nevěstou, Mabel Borgianini, italskou dívkou, o níž říká, že byla přímým potomkem slavné italské rodiny Borgia. Její šťastná a veselá nátura pomáhala Orfea udržovat dále od dumání nad špatným zdravím. Rok po svatbě měli svého prvního syna Raymonda. Ale Orfeo měl o něco později úplný fyzický kolaps, který jej zanechal upoutaného na lůžku v nemocnici po dobu 18 měsíců. Jeho tělo a mysl byly tak mučeny, že toužil po vyproštění fyzickou smrtí. Když se jeho stav proti všemu očekávání zlepšil, tak se vrátil do práce a začal studovat v noční škole, rozhodnut pokračovat ve svém zájmu o vědu.

Orfeo měl celoživotní fóbii z bouřek, které mu od dětství způsobovaly nepříjemné fyzické a psychické symptomy. Protože jeho milované rodné New Jersey bylo často předmětem intenzivních bouřek, tak byl rád, když Mabel začala mluvit o přestěhování se na západní pobřeží, kde se bouřky málokdy vyskytují. Orfeo, Mabel, Raymond a jejich druhý syn Richard vyrazili v listopadu 1947 autem do Los Angeles. Poté, co strávili určitou příjemnou „turistickou“ dobu poznáváním regionu, rodina Angelucci se rozhodla, že toto bude jejich nový domov.

Příslušné období – 1947 a později, bylo tím, kdy se létající talíře poprvé začaly objevovat v titulkách po celém světě. Orfeo se o tento fenomén vůbec nezajímal a myslel si, že to je pouze nějaký nový typ letadla, který byl tajně vyvinut a že se o něm informace odhalí v pravý čas. Orfeo si našel práci v továrně Lockheed Aircraft v Burbanku v jejich kovovýrobním oddělení a později v jejich divizi plastů, kde pracoval na střídavou směnu.

Orfeo si v knize „Tajemství talířů“ vzpomíná na přesné datum – pátek 23. května 1952 – kdy začala jeho cesta za poznáním a odhalením. Byl ve své práci v Lockheedu, když kolem jedenácté hodiny večer pocítil podivné popíchávání, které procházelo rukama a pažemi až do zadní části krku, spolu s mírným bušením srdce a s pocitem, že má nervy na hraně. Jednalo se o známé příznaky, které se vždy ukázaly před silnými bouřkami. Očekával, že na obloze uvidí těžké hrozivé mraky, ale jihokalifornská noc byla mimořádně jasná a zářily hvězdy. Byl tím zmaten, ale pokračoval v práci dál. Když o půl jedné ráno zazněla ukončovací píšťalka, tak byl vyčerpaný skoro nad kapacitu toho, co byl schopen snést.

Na cestě domů se cítil stále nervóznější a napjatý a řekl, že kolem sebe cítil nějakou sílu. Napadlo ho, zdali se nevrací jeho stará nemoc a zdali nebude znovu upoután na lůžko s nesnesitelnou bolestí. Všiml si, že se jeho zrak začal zamlžovat a že zvuky provozu byly kolem něj podivně ztlumené a nyní vzdálené. Zdálo se, že se noc stala jasnější a byla jako by obklopena jemnou zlatou mlhou.

Následně uviděl červený, slabě zářící oválný předmět, který začal zvyšovat svou brilanci. Jak pokračoval na cestě domů, tak ho stále viděl, až se nakonec vznášel nad opuštěným úsekem silnice, který se jmenoval Forest Lawn Drive (Cesta lesního trávníku). Jak se bolest jeho symptomů zvyšovala, předmět se ostře stočil doprava. Bylo to v tomto okamžiku, kdy si Orfeo uvědomil, že se asi dívá na létající talíř – na ten typ věcí, o jakých už četl několik let. Dva menší objekty zelené barvy vystoupily z červeného objektu a vznášely se jen pár metrů od něj. Byly asi metr v průměru a tiše tam visely, zatímco jejich zelená barva rytmicky kolísala.

A pak se z toho, co se zdálo být prostorem mezi těmi dvěma podivnými sférami ze zeleného ohně, ozval mužský hlas, který mluvil perfektně anglicky. Orfeo píše, že byl v tu chvíli v šoku, a proto o konverzaci nemůže podat doslovnou zprávu. Nicméně si vzpomíná, že těmi prvními slovy, která k němu byla pronesena, bylo:

„Neboj se, Orfeo. Jsme přátelé!“

Pak ho hlas požádal, aby opustil své auto, což udělal i přesto, že se cítil tak zesláblý a roztřesený, že sotva stál na nohou.

Laskavý hlas řekl Orfeovi, že ty zelené objekty byly „nástroje pro vysílání a příjem“, jež se nepodobají ničemu, co bylo doposud na Zemi vyvinuto, a že se používají na komunikování s Orfeem a „přáteli z jiného světa“. Orfeo si matně pamatoval, že si myslel, že by měl něco říct, ale byl ohromen do naprostého mlčení a přemýšlel o tom, zdali přišel úplně o rozum.

Hlas začal mluvit k Orfeovi o věcech, které by žádný cizí člověk nemohl vědět a bylo to v tomto bodě, kdy Orfea opustily všechny stopy strachu. Ale najednou dostal žízeň. Hlas, který mu zřejmě četl myšlenky, nařídil Orfeovi, aby se napil z poháru, který se náhle objevil na blatníku jeho auta. Po vypití tohoto lahodného nápoje jeho různá nepohodlí zcela zmizela a získal pocit síly a pohody. Hlasu poděkoval a pohár zmizel.

Poté se v prostoru mezi dvěma zelenými ohnivými koulemi postupně začala formovat zářící trojrozměrná televizní obrazovka. Na obrazovce se objevil obrázek hlav a ramen dvou osob – jednoho muže a jedné ženy. Oba dva Orfeovi připadli jako „bytosti té nejvyšší dokonalosti. Vypadali impozantně vznešeně a vyzařovali zdánlivou záři, která mě naplňovala úžasem“. Orfeo měl také matoucí pocit, že mu byly obě postavy známé, jako by předchozí setkání s nimi byla už uložena v jeho paměti.
 
Bytosti se zdály být schopny číst jeho myšlenky na té nejhlubší úrovni a Orfeo se cítil, že před nimi stojí v jakési „duchovní nahotě“. Zdálo se, že se odehrála nějaká telepatická výměna informací myšlenkami a s porozuměním, jaké by při běžné konverzaci trvalo hodiny, ale která mezi Orfeem a lidmi na obrazovce proběhla během několika vteřin. Pak ty dvě postavy pomalu vybledly a obrazovka zmizela. Orfeo byl skoro na omdlení, když k němu opět promluvil ten původní hlas a řekl, že Orfeo je pochopitelně zmatený, ale že pochopí všechno, co se mu stalo, později.

„Cesta bude otevřená, Orfeo,“ ujistil ho hlas.

Orfeovou myslí bleskla myšlenka:

„Proč kontaktovali mě – skromného pracovníka na letadlech – nejsem nikdo.“

Hlas vysvětlil, že jejich proces vybírání není prováděn omezenými smysly člověka, ale že je založen na jejich vynikajícím pochopení toho, jaký pozemský jedinec ve skutečnosti je.

Také si byli vědomi toho, že létající talíře jsou zdrojem humoru pro většinu lidí, jak to mělo zprvu být. Země si měla na myšlenku o návštěvnících z vesmíru postupně zvyknout a je dobře, že se to nejprve bere na lehkou váhu – v zájmu stability lidské civilizace.

Ačkoli by Vesmírní bratři mohli lidstvu pomoci, jak nejlépe umí, existují vesmírné zákony, které zakazují přímé zasahování do vývoje dané planety. 😕 Země si musí vypracovat svůj vlastní osud, ale nebezpečí je větší, než si lidé uvědomují.

Hlas se zmiňoval o zlém nepříteli, který se tajně připravuje – a to v obrovském množství, aby mohl co nejvíce uškodit lidem na Zemi.

To je zajímavé, protože se jedná o mnohem složitější morální scénář než by byl scénář o pouhých mimozemských zachráncích, kteří káží nemožným způsobem o „sladkosti a světle“. Místo toho volně uznávají, že se bude bojovat mnoho bitev a že lidstvo stojí proti kradmým zákeřným vlivům, které hodlají svést lidstvo na cestu jeho vlastní záhuby.

„Jak jsem poslouchal tento laskavý a mírný hlas“, píše Orfeo, „tak jsem začal cítit, jak mě objímá teplá zářící vlna lásky; tak silná, že se zdála být jako hmatatelné něžné zlaté světlo. Během jedné nádherné chvíle jsem se cítil nekonečně větším, ztepilejším a silnějším, než jsem sám sebe znal. Bylo to, jako bych na okamžik překročil svoji smrtelnost a nějakým způsobem souvisel s těmito vynikajícími bytostmi.“

Hlas řekl Orfeovi, že ho budou opět kontaktovat, vřele se s ním rozloučil a nazval Orfea „přítelem“.

„Zaplavil mě zmatek, neveřícnost, šok a čistý strach,“ píše Orfeo.

„Byl jsem najednou přesvědčen, že jsem ztratil svoji mysl a úplně jsem se zbláznil. To, co jsem viděl a cítil, se prostě nemohlo stát.“

Nastoupil do auta a jel domů a zoufale se snažil vrátit do „světa rozumné reality“.
Mabel se ho zeptala, proč přišel tak pozdě a proč vypadá tak vyděšeně. Řekl, že jí to řekne příští den, který strávil v posteli, stále pociťujíc důsledky toho, co zažil. Když Mabel následující den o svém neuvěřitelném příběhu řekl, tak mu věřila a řekla, že jí vždycky říká pravdu.

O dva měsíce později, v červenci 1952, Orfeo měl zážitek na palubě UFO, v němž mu umožnili se podívat na Zemi z vesmíru. A znovu na Orfea promluvil hlas mimozemšťana, když tento omráčený smrtelník seděl ve tvarově přiléhajícím křesle na palubě lodi:

„Orfeo, díváš se na Zemi – na váš domov!

Odtud, přes tisíc kilometrů daleko ve vesmíru, vypadá jako ta nejkrásnější planeta v nebesích a jako útočiště klidu a míru.

Ale ty a tvoji pozemští bratři znáte její pravdivý stav.“

Jak naslouchal něžné a jemné intonaci tohoto nádherného hlasu, Orfeo začal být zdrcen smutkem a plakal, což bylo něco, co neudělal od dětství. Slzy ho očistily a vysvobodily z bezcitné skořápky „myslitele“, na kterou byl pyšný ve svém dospělém životě. Zdálo se, že se hlas k Orfeově pláči připojil a řekl:

„Přes všechny své zdánlivé krásy, Země je očistným světem mezi planetami s vyvíjejícím se inteligentním životem. Nenávist, sobectví a krutost vyrůstá z mnoha jejích částí jako temná mlha.“

Vesmírní bratři opět potvrdili svůj nesouhlas s temnou a zlou silou, která v našem světě pracuje, což je podobné válce mezi archandělem Michaelem a Satanem, jak se prorokuje v knize Zjevení. Zmínka o ozbrojeném konfliktu mezi dobrem a zlem nad osudem lidstva přidává stupeň morální komplexnosti celkové směsi, což velmi zvyšuje realismus tohoto faktoru.

Orfea pak vezmou hlouběji do vesmíru a ukážou mu variace dalších typů mimozemských kosmických lodí, zatímco hlas pokračuje v hovoru o lásce k lidstvu, která je přirozená ve všem, co Vesmírní bratři dělají. Orfeo během letu do hlubokého vesmíru slyší krásnou hudbu – hudbu sfér, která vyjadřuje, jak jsou hvězdy a planety v celém vesmíru energeticky naživu – a stále pokračuje v pláči z hanby, jako by naráz činil pokání za hříchy celého lidstva.

„Přemýšlel jsem o tom, jak tyto skvělé bytosti mohou milovat někoho, jako jsem já,“ píše, „nebo kohokoliv z lidstva.“

To odráží Bibli, Žalm 8: 3-4:

„Když se podívám na tvé nebe, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi usadil; co je člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že o něj péči máš?“

Toto je opakující se vzorec mezi mnoha kontaktéry během Orfeova období a také po něm. Jejich zkušenosti se vztahují k tomu, co se nachází ve starobylých textech, včetně Bible – hladce a bez zjevného vědomého úsilí ze strany kontaktéra. Jsme vedeni k závěru, že Vesmírní bratři z naší dnešní doby jsou ty samé entity, které nazýváme starověkými astronauty, kdy se nacházejí v souvislosti s našimi nejstaršími náboženskými spisy. Ona skutečnost, že i oni se zdají být ve válce s nějakou formou ďábla – s lidstvem jako bojištěm – také hovoří o jejich nadčasové přítomnosti mezi námi. Jsou mnohem více starověcí, než jak my vůbec víme, co starověkost znamená.

Orfeo se pak podrobí křtu, jenž není ve vodě, ale ve světle. Vidí, jak se celý jeho život bleskne před jeho očima panoramatickým způsobem a obává se, že umírá. Opět nabude něčeho více než normálního vědomí a je navrácen domů. Během svého hlubokého „zasvěcení“ cítil pod srdcem pálení a když se svlékl ke spánku, tak na tomtéž místě uviděl kruhovou spáleninu ve velikosti mince. Cítil, že to bylo znamení od Vesmírných bratrů, kteří měli v úmyslu, aby si zapamatoval, že jeho zkušenost byla fyzicky reálná, až bude čelit studenému světlu nadcházejících dní.

Orfeovo příští dobrodružství s Vesmírnými bratry bylo tváří v tvář setkání s bytostí, kterou nazývá Neptun. To bylo 2. srpna 1952 a Orfeo se pozdně večer procházel v blízkosti mostu na dálnici u Hyperion Avenue, kde dříve zpozoroval loď, která ho vzala do vesmíru. Neptun se vynořil ze tmy a zavolal:

„Pozdravy, Orfeo!“

Tento Vesmírný bratr měl stejně vznešenou hezkou tvář jako osoby, které Orfeo viděl na tajuplné obrazovce během prvního setkání.

Neptun začal po nějakém úvodním povídání poskytovat ta samá žalostná poselství o Zemi a její temné budoucnosti.

„Mohu říct,“ řekl Neptun, „že další entity z některých jiných světů považují Zemi za ‚proklatou planetu‘ a „za domov zavrhlých a padlých.“

Ostatní vaši Zemi nazývají „domov bolestí“. Protože evoluce Země je evolucí přes bolest, smutek, hřích, utrpení a iluzi o fyzické smrti.“

Připomíná nám to jeden z nejzákladnějších principů Buddhy, že „celý život je smutný“, ale Neptun také prorokuje, že lidstvo nevyhnutelnou armagedonskou bitvu přežije a bude se radovat z příchodu Nového věku, ve kterém lidé zapomenou na své hořké bolesti a budou společně a konstruktivně stavět na pevných základech bratrství člověka.

Orfeovi řekne, aby nepochyboval o realitě toho, co prožívá, a že Orfeova zpráva o jejich setkání dá větší víru a vnitřní přesvědčení pouze jen několika lidem – ale ti jsou důležití.

„Cesta je nyní otevřena,“ řekl Neptun. „Kráčej po ní tak, jak budeš kráčet.“

Orfeo o svých zkušenostech napsal a doufal, že najde vydavatele, který jeho příběhu uvěří, rukopis vytiskne a dostane ho na veřejnost. Když nenašel žádné zájemce, tak začal zvažovat myšlenku, že by začal své vyprávění publikovat v novinové formě sám a nazval by ho „Twentieth Century Times/Časy ve dvacátém století“, navzdory Mabeliným námitkám.

Orfeo kvůli svému zájmu o UFO již trpěl „popichováním“ od spolupracovníků a vyhledávání další pozornosti veřejnosti by také udělalo život mnohem těžší pro jeho syny, jejichž spolužáci se dozvěděli o jeho fascinaci létajícími talíři. Ale Vesmírní bratři mu dali takový intenzivní smysl pro poslání rozšiřovat znalosti o jejich existenci, že bezhlavě pokračoval ve svém úsilí, aby se jeho příběh dostal na veřejnost. O Vesmírných bratrech také dával týdenní přednášky ke stále větším davům v místním společenském klubu a byl rád, že našel souladnou věřící skupinu spřízněných duší.
   
S pomocí Maxe Millera, prezidenta Flying Saucers International (Létající talíře mezinárodně), což je organizace, která se věnovala studiu UFO, Orfeo zorganizoval konferenci Létající talíře v hotelu Hollywood. Mezi uvedené řečníky patřili Frank Scully, George Van Tassel a George Adamski, některé z největších jmen v této oblasti v té době. Davy přetékaly ven na Hollywoodský bulvár, aby si mohly poselství vyslechnout, ale byly tam samozřejmě také slyšet i povinné negativní hlasy. Ženě, která neustále dotírala, aby Orfeo citoval Bibli a obecně hanobila jeho úsilí, se konečně podařilo namíchnout Orfea natolik, že projevil opravdový hněv – což je pro něho zcela neobvyklá emoce.

„Když jsem konečně doslova vybuchnul jako sopka,“ Orfeo píše, „radostně posbírala své věci a odešla s vykřikováním, že můj vztek dokázal, že jsem agentem ďábla.“

Orfeo také podává zprávu o účasti na sjezdu sci-fi spisovatelů v hotelu Commodore v Los Angeles, kde se s překvapením dozvěděl, že pro tento konkrétní druh literátů jsou UFO nyní tabu. Orfeo říká, že to bylo s největší pravděpodobností způsobeno tím, že Vesmírní bratři jsou krásné nebeské entity, ale pouze příběhy hrůzy a strachu jsou tím, co prodává knihy.

„Ale vtip je teď o nich,“ píše Orfeo, „protože kolem nich realita tiše proklouzla a založila si své nové vlastní hranice. Sci-fi spisovatelé byli kradmými silami navedeni ignorovat létající talíře stejně tak, jako tomu bylo u mnoha jiných materialistických zdrojů informací. Během vítaného utišení věci byl skutečný fenomén létajících talířu a mimozemšťanů zanechán na nezkušeném ale poctivém zacházení ze strany řady amatérů. Zpočátku byli tito muži nejapní a neschopni slova, ale shledávají, že jejich hlasy a jejich počet rychle roste. Vesmírní bratři pro ně v podstatě jen vyčistili atmosféru. Kdyby profesionální pisálci hrůzné beletrie u tématu létajících talířů zůstali, tak by skutečné kontakty nikdy nebyly schopny svá poslání plnit.“

Whitley Strieber, jeden z unesených, jehož bestseller „Communion/Společenství“ dostal fenomén o mimozemských únosech do centra pozornosti u nového a značného publika v roce 1980, jednou prohodil podobnou poznámku. Řekl, že mimozemští návštěvníci nakonec obešli vládu a média a šli rovnou k těm lidem, kteří je zajímali – šli na to, co bychom mohli nazvat „populistickým“ anebo lidovým úsilím, jež je nezávislé na sankcích úřednictva.

Orfeo Angelucci ve svém příběhu „Tajemství talířů“ říká mnohem více, včetně stručného, ale krásného rozhovoru s živým Ježíšem Kristem (- Jednalo se snad o hologram? – pozn. překl.) o krátké návštěvě do ráje, jenž je domovským světem pro Vesmírné bratry. 

Orfeo zemřel v roce 1993 ve věku 81 let a pravděpodobně šel přebývat za nimi tam, kde nyní čeká na Nový věk na Zemi, součástí jehož vytváření byly i jeho život a dílo.

Sean Casteel – 10. únor 2015

Překlad pro Českou exopolitiku: Irena Nemec, dokorekce: Dana Rašínová

Více zde:

http://ufodigest.com/?q=article/orfeo-angelucci-0210

http://beforeitsnews.com/paranormal/2015/02/orfeo-angeluccis-secrets-of-the-flying-saucers-a-return-to-the-days-of-the-early-contactees-2483644.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Orfeo_Angelucci

http://home.earthlink.net/~dexxxaa/_wsn/page4.html

Více informací o tomto kontaktérovi také v knize v češtině ,,UFO: Kontakty“ – autor Michael Hesemann, nakladatelství ETNA, rok vydání 1990, strany 45 a 46.